Celkem normal blog na Blog.cz

Nevím jak vy, ale já, pokaždé když se mám učit na nějakou zkoušku/zápočet, tak dělám něco naprosto jiného, jen abych se neučila. A tak to vypadá, že" dělám, že něco dělám a ve skutečnosti nic nedělám." Ale to jistě všichni vysokoškoláci (a nejen oni) znají.

Třeba dneska. Vstala jsem poměrně brzy, pustila jsem holčičky a pak šla do města (holčičky jsem samozřejmě zavřela). A tak jsem během dopoledne stačila oběhnout knihovnu, založit penzijní připojištění a zvýšit cílovou částku stavebního spoření, koupit ovoce na fresh džus a posedět si v čekárně u doktora na preventivní prohlídku, kde jsem už šíleně dlouho nebyla. Odpoledne trošku vysát a pak už se to táhlo.... Takže na středeční zkoušku půjdu se slovy "ježiši, já nic neumím, doufám, že to bude lehké a že to nějak vyjde."

Kromě toho - za měsíc vyrážíme s maminkou do Itálie.

Jinak jsem se zmiňovala o tom, že se mi po půl roce ozval "kamarád." Asi si dokážete představit moji reakci, když jsem na FB viděla jeho žádot o přátelství. Nešlo to jinak, ale říkala jsem si "proč mi posílá žádost, když se se mnou nebaví, to si dělá srandu...." Ale tak, ze zvědavosti jsem tu žádost přijala spíš ze zvědavosti, co ho k tomu vedlo, než že bych nějak výrazně smutnila a toužila... Tak to totiž vypadá, když se bez někoho naučíte žít. Ale tak. Každopádně z něj vypadlo, že jsem kamarádka a pořád dokola se omlouval. Ale když ani nevěděl, co mi jeho přítelkyně napsala..... Každopádně mu už nevěřím na plných 100%. Ublížil mi a já jen tak snadno nezapomínám. Navíc jsem se naučila nedávat moc druhé šance, protože se mi to už mnohokrát vymstilo... Ale co tě nezabije, to tě posílí....

Už mám konečně za sebou týden, který byl skoro plný zkoušek, kolokvií či zápočtů. Asi je i trošku na čase vás informovat (nebo se pochlubit????) jak jsem dopadla.

Musím říct, že se mě tento týden drželo neskutečné štěstí. Sama tomu nemůžu uvěřit.

Pondělní reálie Německa byly nakonec v pohodě. Dokonce jsem si pro případ šplhnutí s sebou vzala letáčky, které jsme si s mamkou vzaly, když jsme byly na zámcích Ludvíka Bavorského a jako bonus jídelní lístek penzionu, kde jsem v roce 2008 brigádničila. Každopádně jsem zjistila, že tam, kde jsem byla (Landshut v Bavorsku), tak od tama ten náš učitel dokonce pochází. Tak tomu se říká náhoda aneb jak se praví v pohádce Lotrando a Zubejda "Svět je malý a o náhody tu není nouze."

Ve středu jsem měla zkoušku z předmětu žák sekundární školy 2. Musím říct, že do středečního rána jsem žila v domnění, že se jedná o kolokvium. A vzhledem k tomu, že jsem si vytáhla pro mě blbou otázku, uhrála jsem to nějakým záhadným způsobem na písmenko D. A jak pravila moje maminka "Však nejedeš na prospěchové stípko..." A pak mě čekala druhá část předmětu státní zřízení Německa. Tak to teda opravdu nevím, jak to dopadne. Byla bych velice neskutečně ráda, kdybych to nemusela psát znovu, ale moc tomu nevěřím. Raději budu žít v domnění, že to budu psát ještě jednou a třeba potom budu příjemně překvapená....

Každopádně středeční večer jsem si skvěle užila - přijela maminka, odvézt mi nějaké věci a při té příležitosti jsme si zašly na moc dobré jídlo a naprosto skvěle jsme si pokecaly. Je to opravdu ten nejúžasnější člověk na celém širém světě.

No a dneska. Dneska jsem měla už jenom zápočet z praktických cvičení. Tomuto předmětu předcházela příprava - vysondovat od předchozí skupiny co tam bylo, napsat taháček a případně si připravit slohovku, ať případně víme, co tam psát. Takže když na delší chvíli odešel, začalo hromadné diktování výsledků. Napsat slohovku na 200 slov už byla hračka.

A takhle já si teda žiju.....

P.S. V úterý se mi asi po půl roce ozval "kamarád" s tím, že se omlouvá a že si mě přidal, protože jsem kamarádka. To je teda gól co???

Lidičci, sem šťastná. Teda v mezích možností. Dozvěděla jsem se konečně výsledky zkoušky, kterou jsem psala ve středu. Jednalo se o německou syntax a vůbec jsem z toho neměla dobrý pocit. Počítala jsem s tím, že to budu opakovat. Ale stále jsem doufala, že se tam třeba to písmenko E objeví. A ono se tam opravdu objevilo. Třeba to Tajemství (usrčitě znáte ten film nebo knížku) funguje... Ať tak či tak, mám z krku tu nejtěžší zkoušku (zatím). Musím se taky pochválit (ano, vím že samochvála smrdí, tak ke mě prosím nečuchejte) ale tento týden se mi opravdu dařilo - v pondělí jsem měla zápočet z předmětu Práce s texty (z němčiny) a povedl se mi. Měla jsem celých 23 bodů z 24 možných.

To ale nic nemění na tom, že v pondělí mi začíná zápočtový týden. A tak mě v pondělí čeká kolokpvium z německých reálii (ano, vědět aspoň něco ke každé spolkové zemi německa), ve středu ústní kolokvium z předmětu žák sekundární školy (předmět, ve kterém nám říkají, jací žáci můžou být - doteď sem nepochopila význam tohoto předmětu). A hned potom odpoledne druhá část zápočtu do státního zřízení Německa (upřímně, nepočítám s tím, že bych to napsala na potřebný počet procent, takže jak se říká, opakování je matka moudrosti. A nakonec mě čeká ve čtvrtek zápočet z praktických cvičení v němčině. Naštěstí budem zhruba vědět, co tam bylo, bo to bude psát už skupina před námi. A jelikož na tu jednu část máme učitele, který na chvíli jistojistě odejde, tak se z toho stane kolektivní práce. A tomu se teda říká studium na vysoké škole.

Nevím jak vy, ale já mám takovéhle články ráda. Je to dobrá inspirace a člověk se dozví o nových seriálech, filmech...

A tak tedy i já přicházím s podobným článkem.

Nebudu je řadit podle oblíbenosti. Teda na to, který je u mě na prvním místě. Mám je ráda všechny.

Začala bych asi klasikou. Přátelé.

Tohohle seriálu jsem si užila v Bavorsku, kde jsem s kamarádkou skoukla všech 10 řad. A můžu si gratulovat. Udělala jsem z kamarádky závisláka No, dobře. závisláka ne. Jenom jsem ji naučila dívat se na ně.

Líbí se mi jejich humor a těžko říct, který díl je můj nejoblíbenější. Každopádně vždycky se ráda podívám na díl, kdy se Joey učil francouzsky. Ta jeho výslovnost byla naprosto bezchybná. U maminky zase vede díl, ve kterém chtěl být Ros opálený. To jí jednou stačilo vidět pouhou ukázku tohoto dílu a dostala šílený záchvat smíchu. Takže Přátelé jsou seriál, na který se můžu dívat pořád dokola a nikdy se mi neomrzí.

Knížku napsal E. M. Remarque. A co mě k ní vlastně přivedlo? Těžko říct. Možná to, že jsem ji objevila v tetině knihovně a knížky, které jsem od něj zatím četla se mi líbily.

Ale o čem to vlastně je?

Hlavní postavou je Clerfayt, automobilový závodník, který se vydává na návštěvu za svým kamarádem a bývalým spoluzávodníkem Hollmannem. Ten se léčí v sanatoriu vysoko v horách. Při jednom ze závodů dostal chrlení krve a tak vlastně zjistil, že trpí tuberkulózou.

Zde se také setkává s Lillien Dunkerqueovou, která v sanatoriu žije již čtyři roky. Seznamuje se s Clerfaytem a v noci s ním "utíká" na skleničku.

Při jedné z "výprav" pacientů sanatoria na maškarní bál se na scéně objeví Dalajláma - primář ústavu. Lillien se ani nepokouší schovat se. Stejně má od Clerfayta slíbeno, že ji odveze pryč. Jednoduše chce utéct. Když však Dalajláma přistihne Lillien po večerce venku, oznámí jí, aby opustila ústav. A Lillien se ani nebrání.

Její další kroky vedou s Clerfayetm do Paříže, kde žije její strýček a který spravuje její peníze. Ví, že brzy umře a tak si chce alespoň užít života. Dopřává si dobrého jídla, krásných šatů... Žije, jako kdyby každý den měl být tím posledním. Taky se začíná dalo-by se říct rozvíjí její vztah s Clerfayetem. Ten ale najednou odjíždí do Itálie, kde má milenku. S tou se poté vrací i do Paříže. Ale zjišťuje, že mu na Lillien záleží více, než myslel. A tak ji s sebou bere na svůj další závod. A co víc. Dokonce si ji chce i vzít....To se ale bohužel nestane. Clerfayet se vrací po závodě do Paříže a Lillien za ním má dojet. Nakonec se však rozmyslí a jede do Benátek. Těch si bohužel moc neužije, protože dostává další chrlení krve, které ji tam zdrží delší dobu, než chtěla....

A jak čas utíká, Lillien se seznamuje s pesimistickým básníkem, který píše o smrti. Jednoho dne však naleznou mrtvou ženu a tento básník neunese situaci smrti tváří v tvář.

Lillien se tedy vydává s Clerfaytem na Riviéru, kde vlastní malý domek. Jdou do kasina a oba dva vyhrají... Další den čeká na Clerfayta závod, který bohužel nepřežije a zemře. Závodníkovi před ním vytekl olej a Clerfayet na něm uklouzl... Na scénu vstupuje jeho sestra, která chce, aby Lillien přepsala domek na ni a její rodinu. Clerfayt totiž odkázal Lillien dům. Lillien si ho však nechá a vrací se do Švýcarska s přítelem ze sanatoria Borisem.

O šest týdnů umírá.

Tak. A je tady nový měsíc. Tímto článkem nečekejte žádný Apríl, jelikož tento svátek mě vůbec nebere. Stejně jako Velikonoce, které přijdou příštý týden.

Jenom jsem se chtěla ozvat, že stále žiju a mám se skvěle. Teda v rámci možností.

Duben. Tohle slovo pro mě v tuto chvíli znamená, že budu do školy chodit ještě měsíc a půl a pak mě čekají zkoušky, učení a nervy. Ale já se tomu přece nemůžu poddat. Duben. Znamená to, že jsem se svou bakalářkou ještě vůbec nepohnula, což začíná být asi problém. Ale ono se to dycky nějak vyvine.

Když se tak podívám zpátky na březen, tak musím říct, že se mi povedlo dočíst Stmívání v němčině a taky dovyšívat řadu Zodiacu. Takže si myslím, že se mi docela dařilo.

Když pominu to, že jsem se vlezla do šatů pro 14 letou holčičku ... A ne, nebojte se. Nejsem anorektička. Ani na to nevypadám (teda aspoň dle mého mínění - neříkají to všechny anorektičky, že nejsou i když jsou? ).

Taky můžu s jistotou říct, že vše špatné je snad už za námi. Dědické řízení proběhlo a dokonce mi přišlo i přiznání sirotčího důchodu.

Teď mi nezbývá nic jiného, než se těšit na nadcházející prázdniny a doufat, že vyjde vše, co se naplánovalo.

Taky se vám stává, že jdete kolem obchodu s.... (doplňte si co chcete, u mě to bylo zrovna knihkupectví, ale může to být oblečení, drogerka.....) a uvidíte ve výloze něco, bez čeho prostě "nemůžete být"? Já si takhle šla nakoupit jídlo, abych nezhynula ve škole hladem a jak si tak jdu kolem knihkupectví, vidím ve výloze knížku od Meg Cabot a zjišťuji, že tuhle opravdu ještě nemám. To bych nebyla já, abych si ji jednoduše neodnesla domů. (Asi jste si už všimli mé úchylky na její knihy, které vášnivě sbírám).

Tahle se jmenovala "Jak začíná láska".

A teď o co se jednalo.

Melissa Fullerová je sloupkařka v New York Journal. Jednoho dne ji ovšem vyruší neustálé štěkání psa sousedky. A jelikož to je dobrá dušička, jde se podívat, co se stalo. Jaké to bude překvapení, když zjistí, že dveře jsou otevřené a její sousedka leží v bezvědomí. Nejdříve to vypadá na přepadení, protože se v blízkosti pohybuje zloděj. Teď však začíná další úkol. Musí se najít její jediný synovec - fotograf Max. Ten si ovšem zrovna užívá dovolenou s modelkou a o nějakou tetu v kómatu prostě nemá zájem. Proto zavolá svému známému ze školy, protože mu dluží laskavost. A tak Johnovi nezbývá nic jiného, než se vydat do bytu Maxovy tety a předstírat, že je je Max. S čím ani jeden nepočítal bylo, že se do sebe navzájem zamilovali. Jenomže Johnovi vadí, že musí Melisse lhát, protože ve skutečnosti zdědil po dědovi hrozně moc peněz a navíc pracuje u konkurenčního plátku. Jednou se to však muselo provalit. A tak se to Melissa dozvídá od Vivicy, modelky která si užívala se skutečným Maxem. Je jasné, že Melissa přestane Johnovi věřit a nechce s ním mít nic společného. Když však dostane e-mail od Johnovy švagrové, která jí přepošle věci, které o ní psal, začne mu věřit. A taky vlastně potřebuje jeho pomoc. Od Vivicy zjistí, že Max byl u své tety v ten večer, kdy pravděpodobně došlo k napadení. A tak se na něj domluví. Zatímco se John snaží vymámit z Maxe přiznání, že to udělal, venku stojí policisté a vše odposlouchávají.

Takže Maxe zatknou a mezi Melissou a Johnem se vše urovná. Ano, právě takhle začíná láska.

Kniha je napsaná příjemným svižným tónem, který zaujme. Je to snad první knížka, která je napsaná formou e-mailů. Je mnoho knížek psaných formou deníku, ale to je poprvé, co jsem se setkala s maily. Moderní doba se prostě nedá zastavit...

Další knížka, kterou jsem dostala od Ježíška a opět od Meg Cabot.

Hlavní postavou je Mína Harperová, scénáristka seriálu Nenasytná. A jak všichni víme, dneska všude vládnou upíři. Mína samozřejmě doufá, že její neschopná spolupracovnice povýšila a chce do Nenasytné přivést upíry. A právě tohle se Míně nelíbí. A to nejen proto, že její vztah k upírúm je odtažitý. A to by nebyla Meg, aby se to nějak nezkomplikovalo.

Při venčení Jacka Bauera (její pes) ji najednou napadnou netopýři. Nebýt náhodného kolemjdoucího, který ji zachrání, zemřela by. A aby toho nebylo málo, byla pozvána na večeři k sousedům, kterým se občas snaží vyhýbat. Zpočátku se jí tam moc nechtělo, ale nakonec se tam vydala. Málem jí vypadly oči z důlku, když zjistila, že tam je i její tajemný zachránce - čirou náhodou bratranec a kníže jejích sousedů. Co vám budu povídat. Začali si povídat, pak spolu strávili noc... Blablabla.

Teď se však dostáváme k tomu hlavnímu. Do města přijíždí člen Palatinské gardy, organizace, která pronásleduje a zabíjí upíry. A jsme tady. UPÍŘI. Tak či tak, Mína se dozvídá, co je její kníže Lucien Romanesko zač. Je to vládce klanu upíru. A mína se rozhodně proti upírům bojovat. I přesto, že miluje Luciena. Vše vyústí v obrovskou válku. Není to jenom Palatinská garda proti Lucienovi, ale je to také Lucien proti svému bratrovi Dimitrijovi. Asi nikoho nepřekvapí, že tento boj vyhraje dalo by se říct Lucien. Ale jen díky tomu, že se dokáže proměti v draka... Někteří skončí v nemocnici, Lucien se ztratí kdo ví kam a Mína přijme místo v Palatinské gardě díky své schopnosti říct, kdo jak zemře.

P.S. Můžeme se těšit i na druhý díl.

Jeden takový podzimní výlet na zámek Raduň. Nejsem si jistá, ale mám dojem, že to byl jeden z posledních výletů, které s námi taťka podnikl. No, takže Vám přináším pár fotek. Není to nic extra, protože prostě fotit neumím. Ale sem tam se to povede...

Erich Maria Remarque

Cesta zpátky navazuje na knihu Na západní frontě klid. Takže je jasné, že děj se týká opět první světové války a období krátce po ní.

Jak již název napovídá, jedná se o cestu zpátky. Nejdříve jsem si myslela, že to je prostě o tom, jak se zbídačení vojáci vrací pěšky (případně vlakem či jinak) zpátky domů, do města či vesnic, kde prožili rané dětství do doby, než se např. v 16 přihlásili a šli bojovat na frontu. Ale byla jsem vyvedena z omylu.

Na začátku knihy se setkáváme s našimi hrdiny na frontě, kde se dozvídají, že je konec války a mír byl uzavřen. Takže se zbylí vojáci, mezi kterými jsou i "bývalí" spolužáci Pavla Bäumera (viz kniha Na západní frontě klid, kde je vypravěčem a kde sledujeme jeho osud). Nejdříve jdou pěšky, procházejí vesnicemi, potkávají americké vojáky, směňují s nimi, protože jejich země je válkou neskutečně zbídačená.

Jen co přijdou domů, začínají neshody. Maminkám se nelíbí, jak ve válce zhrubli, jak sprostě mluví, tatínkům zase že kouří. A ani naši hlavní hrdinové na tom nejsou nejlépe. Nedokáží svou mysl soustředit na obyčejné "malicherné" denní události. Jejich mysl je natolik poznamenaná válkou, že nedokážou myslet na nic jiného. A co víc. Chybí jim jejich kamarádi, spolubojovníci. A tak se co nejčastěji vyhledávají. Nedokáží si ani představit, že by opět zasedli do školních lavic a pokračovali tam, kde před válkou skončili.

Vypravěčem je tedy Arnošt a všechno to vidíme z jeho pohledu. A tak když se vydá za kamarádem Adolfem na vesnici, zjišťuje, že je sám. Jen co přišel domů, jeho žena se mu přiznala, že byla s někým jiným. A Adolf ji vyhodil. Jenomže ona toho začala litovat a chtěla se vrátit.

Ale to nebylo jediné "nedorozumění." Další z Arnoštových kamarádů chce zase jít na vojnu. Válka mu chyběla natolik, že chtěl znovu "zažít" to co ve válce a najít opět kamarády.

Při demonstracích se zase obratí "kamarád proti kamarádovi" (chápejte kamarádi z války). Takže nic příjemného.

Nehledě na to, že při návštěve baru, jejich kamarád Albert zabije muže, se kterým "uletěla" dívka, která pro něj strašně moc znamenala. Naneštěstí si Albert uvědomoval co udělal, a tak se šel sám udat na policii. Poté následoval soud, který ho odsoudil na tři roky do vězení.

Další tragédie zasáhla Arnošta když zjistil, že jeho kamarád Ludvík si podřezal žíly a vykrvácel.

Po těchto zážitcích Arnošt dlouho stonal a když šel konečně navštívit hrob Ludvíka, potkal kamaráda Jiřího, toho, který se rozhodl jít na vojnu. Ale ani vojna ho nedokázala uspokojit... Nenašel tam to kamarádství z války, po kterém toužil... A tak se vrací na místo bitev, kde umírá.

A tím vlastně končí celý příběh. Arnošt zůstal v podstatě sám, bez kamarádů a bývalých spolužáků...

Teď již s jistotou můžu říct, že kniha není o tom, jak se lidé vrací z války domů ale o tom, že hledají cestu zpátky do života. Chtějí fungovat stejně jako před válkou, kdy byli mladí a dalo by se říci nevinní. To válka zabila jejich životy a osoby, kterými se mohli stát.... Jak vidíme, bylo to velmi namáhavé a ne všichni to dokázali. Myslím, že to docela věrně popisuje pravdivý obraz Německa krátce po válce.